THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nostalgie je kolikrát mocná věc. Vyvolává úsměv na tváři, pohlazení na duši a spolu s tím i přirozenu touhu navodit znovu tu kterou dřívější záležitost, která se nám tak hluboce zapsala do paměti. A tak jsme dnes svědky různých reunionů a vzpomínkových turné, které pohání právě taková nostalgie, truchlící po předlouho neslyšených hudebních výkonech našich již drahnou dobu odpískaných miláčků.
Onomu tak trochu temnému volání podlehl nedávno i plzeňský POŽÁR MLÝNA, legenda legračního punku, která si na chmurné podzimní dny nachystala vzpomínkové turné „Monkey King Is Not Dead“, původně o sedmi zastávkách. Zájem o vystoupení mlynářů v domovském Divadle pod lampou byl však tak veliký, že na témže místě došlo i na vystoupení druhé, následující čtyři dny po původním termínu 2. 11. 2013.
A večer to byl veliký, přesně jak se na sraz starých známých po deseti letech (nebudeme-li tedy počítat drobnosti jako třeba křest DVD v roce 2009) sluší a patří.
Tu správnou atmosféru začali v prasknutí naplněném klubu šířit nejprve plzeňští BRADAVICE, rovněž letití punkeři s nějakým tím křížkem na playlistu. Jejich hity typu „Polibky“ či „Bláznivé počínání svářeče Jílka“ nemohly nechat bez pohybu nikoho z pamětníků legendární kompilace „Plzeňská scéna“ z roku 1992, ovšem největšího ohlasu se dočkala „Pohárová středa“, skladba, která v těchto dnech z pochopitelných důvodů v Plzni nabývá více než symbolického významu.
Pak už však přišli na řadu samotní POŽÁR MLÝNA a rozpoutali tu nejveselejší nostalgickou podívanou, jaká jen byla možná, přesně hodnou přídavného podtitulku turné, totiž „Opičí král není mrtev“. Tak, jak bylo vždy zvykem, největší pozornost na sebe strhávali Emil a Prasopes alias hlavní protagonisté za mikrofonem, a společně s nimi i Šamšula, bez jejíhož zpěvu si kapelu rovněž dlouhý čas nebylo možno představit. Převleky, průpovídky a srandičky, to vše následovalo přesně v tom scénáři, v jakém je kapela dávala k lepšímu ve svých nejpůsobivějších létech, a samozřejmě, že prim hrály ty nejosvědčenější z repertoárových klasik jako třeba „Halušky z chlastu“, „Makrobiotik“, „Opičí král...“ nebo „Na plechárně v Monterey...“. Byla určitě škoda, že Prasopes si také nepřibalil standardní saxofón a místo něj nás trápil něčím jako „saxokazoo“ (a co navíc nebylo pořádně slyšet), ale to hlavní, tedy duch původních vystoupení POŽÁRU MLÝNA, bylo přítomno na více než sto procent, kytarového mága Petra Hrabáka a Bejdžána za zběsilými bicími z toho samozřejmě nevyjímaje.
Všichni vyznavači stesklivého vzpomínání na minulost si tudíž dozajista přišli na své (obzvláště když Prasopes jako vždy vlezl Emilovi na záda) a rozlučka v duchu „nashledanou za dalších deset let“ se tak v již mnohokrát vzpomínaném nostalgickém duchu koncertu jevila jako více než slibná. Vždyť kdo by si, dekádu od dekády, rád nezavzpomínal, že ano.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.